Novinky

Více novinek

Všeho až Aš

Ašlerky - představení

Ašlerky - představení

Fejeton Aleny Zemančíkové nám připomene historii i současnost města s nejkratším názvem v češtině - totiž Aše. Připomíná také kulturní festival Ašlerky, který se letos koná v Aši 3. - 6. června. A dodejme, že s inscenací Tkadleny postoupily ašské autorky a herečky na národní přehlídku netradičního a experimentujícího divadla Šrámkův Písek 2008, který začíná v pátek 23.května.

Náhodnému návštěvníkovi se město Aš na první pohled těžko zalíbí. Nepodařilo se to ani J.W.Goethovi, který zde pravidelně nocoval při svých jarních cestách z Weimaru do Karlových Varů. Aš na něj zapůsobila tak tísnivě, že si do svého deníku napsal, že je to "nejohavnější město v křesťanstvu". To bylo ovšem ještě před vznikem a rozvojem textilního průmyslu.  

V 19. století se Aš proměnila v moderní město. Vyrostly tu továrny, jež se architekturou podobaly románské bazilice, okrašlovací spolek zbudoval kamennou rozhlednu na vrchu Heinberg a velkopodnikatel Geiepel nechal do evangelického chrámu vyrobit velkolepé varhany. To bylo ovšem ještě před vznikem Československé republiky. 

Po 1. světové válce bylo na Ašsku nejvíc hladu z celých Čech. Kraj je to neúrodný a chladný, dobytek byl válečnými odvody zdecimován a pole neměl kdo obdělat. Ještě že tu zbyly ženy, které mohly obnovit práci v textilních továrnách. Všichni tady byli Němci a tak se jim zdálo, že tu křivdu, nezaměstnanost a těžký život jim způsobili Češi, kteří si zřídili svůj samostatný stát. V roce 1925 sem nastoupil jako učitel tělocviku Konrád Henlein a místní lidé začali nosit bílé podkolenky. To bylo ovšem ještě před Mnichovem. Mnichovská dohoda potvrdila požadavky Sudetoněmecké národní strany a Ašsko se vrátilo do německé Říše. Nebylo to žádné velké terno - v Československu v tu dobu byly mnohem snesitelnější poměry, ale taková byla vůle sudetoněmeckých politických předáků a lidi se s tím ztotožnili. Zato jim nastala léta bídy, o jakých se jim ani nezdálo, muži museli do války a ženy do zbrojního průmyslu. Konrád Henlein s Američany uznání Mnichova nevyjednal a když pochopil, co mu zatím nedocházelo, totiž že je považován za válečného zločince, podřezal si skly z rozbitých brýlí 10. května 1945 v plzeňské věznici žíly. To bylo samozřejmě ještě před tím, než v Československu zvítězili komunisté a hranice kolem celého Ašského výběžku se totálně zavřela. 

Ašské Poštovní náměstí - Foto:  oficální stránky města

Ašské Poštovní náměstíFoto:  oficální stránky města

Po roce 1948 bylo Ašsko vojenskou zónou, muži byli vojáci a ženy pracovaly v místních textilkách. Město strašlivě zpustlo, zbouráno bylo i to, co přežilo válečné časy a slavný evangelický kostel i s varhanami vyhořel. Aš se stala městem lajdácky postavených paneláků. Ašské textilní továrny vyráběly hlavně tepláky. To bylo ovšem ještě před převratem a opětovným otevřením hranice. Co přišlo po roce 1990 tady vypisovat nebudu, to už všichni pamatujeme. Změnit totální konec světa v jeho slibný začátek není tak snadné, jak se to zdálo v roce 1990, a Goethovi by se ani dnešní Aš asi nelíbila. Textilní průmysl v Aši zanikl, z továren s architekturou románské baziliky se staly přístřešky pro výrobní linky globálního průmyslu. Já ale nechci opakovat historii města Aše, i když v těchto květnových dnech, kdy myslíme na konec 2. světové války a osvobození, by to nebylo úplně od věci. Tenhle fejeton píšu kvůli jednomu divadelnímu představení. 

Jsou totiž případy, kdy ačkoliv se zdá, že všechno je zničeno, stane se div. Zatímco obyvatelé kulturních center jsou zavaleni uměleckou komercí, v Aši se žije autentickým, bohatým a s duchem města bytostně propojeným kulturním životem. Jeho výsledkem je festival Ašlerky, na němž se představuje amatérské divadlo, hudba, moderní tanec, improvizované performance a dílny. Duší ašské divadelní alternativy je učitelka dramatické výchovy Anna Trčková. S kolegyní Pavlou Buškovou hrají vlastní divadelní kus nazvaný Tkadleny. Děj se odehrává během jedné šichty v textilní továrně, kde dvě dělnice probírají své starosti i touhy, směřující do průšvihu, který nenastane jen díky dobromyslnosti a naivitě jedné z nich, té starší. Protože je to hra o ženách, točí se zápletka kolem muže - ale to není tak důležité. Tkadleny jsou komedie, která po mnoha letech, kdy se české hospodářství přestrukturovalo tak, že slovo dělník se v něm stalo málem nadávkou a práce v továrně se vrátila na své opovrhované místo z konce 19. století, znovu zabývá lidmi, o něž se jinak zajímají jenom reklamní oddělení supermarketů. Tkadleny Anny Trčkové a Pavly Buškové jsou komické i dojemné v příběhu, jehož okolnosti znají od svých příbuzných, protože svět ašských tkadlen a přadlen už neexistuje. Jejich divadlo je vyznáním něčemu, co patří k identitě kraje a paměti lidí, kteří v něm žijí. A potvrzuje, že lidé, kteří se usadili v poválečném pohraničí, už svoji historickou paměť mají a jejich kořeny jsou zde.